Ze života blogerky

Cesta, kudy křižovatky nevedou

13. dubna 2017 v 20:17 | Gabriella


Pouštím si hudbu v sluchátkách na plné obrátku a podívám se celá k ušmudlanému vlhkému oknu vlaku. Venku je pochmurno a zima. Jakoby snad počasí mělo vyjadřovat moji náladu uvnitř. I když napovrch působím v pohodě, realita je jiná. Prý nejsem normální. Prý na sebe jen chci upoutat pozornost, ale ve skutečnosti mi vůbec nic není.
Snažím se nepouštět si její řeči k tělu, ale nejde to. Jsem slabá. Jako křehký motýl v právě pochmurném počasí. Je snad to co říká pravda? Opravdu nejsem normální? Co když si za všechno mohu jen já sama. Ano můžeš. Co čekáš? Že tě budou lidi litovat? Všem jsi ukradená! Nikomu na tobě nezáleží slyšíš?! Šeptá mi má mysl od té doby každičký následující den.
Neměly jsme to babičce říkat. Ano to vše co výše popisuji řekla právě ona. Leč si ji nepředstavujete jako hodnou babičku s pohádky co vám napeče koláče a buchty. Pokud nepočítáte přesolené a přemaštěné těstoviny či bramborovou kaši, kterou vy vás dozajista leda tak otrávila aby jste dopadla jako Šípková Růženka bez šťastného konce.
Jenže by se divila, kde celý den s máti jsme. Od doby co mám berle mě vždy po škole vozila domů, a tak jsme jí o tom říci musely. Ano, první reakce byla nijaká, ale pak si své uštěpačné poznámky odpustit nemohla.
Mohla jsem se zbláznit. Nenávidím cesty rychlíkem. Raději pojedu dvojnásobně dlouhou cestu v klidu zalezlá někde v rohu, než sedět vmáčknutá mezi stěnu a nějakého starého pána.

První pohled klame.

1. dubna 2017 v 16:22 | Gabriella
Upřímně poslední dobou jsem dost mimo. Nevím co psát krom deníkových článků. Což se mi zase nechce psát pořád.
Dne 31/3/2017 se v knihovně pořádalo přespání s tématem HP a já slíbila jedné knihovnici , že s kamarádkou přijdeme. Kamarádka nakonec byla nemocná a tak jsem tam šla sama. Já se svojí sociální fobií, i když třebaže částečnou. Ze začátku to byl stres, ale po rozdělení kolejí se to zlepšilo. Začala jsem se bavit s naší prefektkou Mrzimoru -Aničkou. Zjistila jsem, že je to strašně příjemný člověk a rozumím si s ní. První přišla hra venku. Hledání lístečků s hádankou na určité místo ve městě a u toho se průběžně na určitá témata fotit. Ze všechno fotek celkem jsem vybrala jen tyto dvě.
Za dvě hodiny jsme se vrátili na večeři a já se usmyslela, že půjdu s Týnou, kterou znám z předešlé akce v knihovně, pro vlastní pizzu. (Nemusím podotýkat, že ze soutěžícíh jsem byla nejstarší...) Ale co se nestane.

To love is to bury.

11. března 2017 v 22:33 | Gabriella
One makes mistakes, that´s life. But it is never a mistake to have loved.

Už nevím co vlastně dělám.

3. března 2017 v 15:52 | Gabriella
Ztratila jsem cit k psaní?

Monster don't sleep under your bed. They sleep inside your head.

26. ledna 2017 v 21:45 | Gabriella
Událo se toho hodně, ale... Nebudu se vymlouvat. Nebyla hlavně nálada. Času jsem měla dost na článek, ale chyběla chuť. Bavila jsem se naposledy o stínech, jak se to zase vrací. O tom jak jsem napsala email své třídní. A začnu u toho.
Překvapilo mě to. Odepsala mi, že pokud si s ní budu chtít o čemkoli popovídat - její dveře kabinetu jsou mi otevřeny kdykoliv a mé mamce to neřekne. Je moje třídní a tak to zůstane mezi námi. A hned druhý den o třetí hodině přišla za námi do třídy, že si vybere žákovské a zeptala se mě zda nechci přijít. A já celá vyklepaná nemohla vydat hlásku, ale nakonec jsem šla. Řekla jsem jí o "paranoie" , mého strachu z lidí (psala jsem o tom?) Pochopila, vyslechla mě. Podpořila?
Ale pořád jsem cítila, že částečně nechápe. Párkrát i potom jsem jí psala email s tím jak hrozně se mám, jak se to zhoršuje. Vždy mě utěšovala, ale ani přeci po ní nemůžu chtít aby to chápala. To nepochopí nikdo, kdo to nezažije...

Afraid to talk to people.

13. ledna 2017 v 23:58 | Gabriella
Psal se den 4/1 a já celá nervózní mířila na talentové zkoušky. Tedy psychologický test a pohovor. Bylo tam mnoho lidí. Tolik zase ne, ale pro mě jich tam bylo až až. Vešla jsem do učebny a posadila se do třetí lavice k uličce vedle holčiny, kterou jsem párkrát viděla na přípravkách, ale nikdy jsme spolu neprohodily žádné slovo. Ředitel nám popřál mnoho štěstí a odešel.
Následně nám byly vysvětleny podrobnosti k testu od vcelku příjemné učitelky a rozdány písemky. Byli hlavně o rychlosti a logice. Nebyly vyloženě těžké ,ale ani nikterak lehké. Dala nám na jednu stranu tak ...10 minut?

Vánoce s vůní cukroví a s psychicky nevyrovnanou babičkou.

25. prosince 2016 v 20:04 | Gabriella
Už jsem se někdy zmiňovala jak moc "miluju" vánoce? Ty svátky mi nevadí, ani Štědrý den. Vadí mi to každoroční přetvařování. Jelikož žiji s mamkou sama tak s náma vánoce tráví i babička. A upřímně nikdy to s ní ideální nebylo. Ani bych to nenazvala Vánoci, spíše takovou tou parodií. To víte ono je hrozně zábavné sedět doma a mít tam jen takové to trapné ticho, které se já s mamkou snažíme párkrát zachránit nějakým tématem. Upřímně na letošní Vánoce jsem se netěšila. A zjevně jsem věděla i proč. Babička přijela někdy okolo 15hodiny. A večeřely jsme okolo 18hodiny. Babička s mamkou měli kapra se salátem a já jsem si dala odlehčený salát. Vše probíhalo v rámci možností dobře. Ale zvrtlo se to po rozbalení dárků. Řekly jsme babičce ,že by jsme rádi šly na půlnoční mši (nakonec jsme tam ale nešly, protože mi nebylo nejlépe). Ona to zprvu vzala ok. Ale pak se tak neskutečně naštvala. Začala nám vyčítat všechno možné na co si jenom vzpomněla. Začala brečet a říkat jak se zabije. Skočí pod tank, že ji tu nikdo nechce. Že nechce žít. A podobné věci. Prý jsem tak strašně zlá holka. Chovám se hrozně a jsem k ní cizí. Upřímně nevím no. Většina lidí co mě zná mi tedy nikdy neřeklo, že bych byla nějak zlá nebo podobně. A to, že jsem k ní cizí? Po tom jak se ke mě ona chová? Vždyť i já jsem člověk a mám nějaká práva? Navíc ona mi stále jen říká co je na mě špatně a to mě taky dvakrát nepovzbuzuje. Nebo jí za to mám snad poděkovat? Skončilo to tak, že se rozhodla že odjede domů. Při nazouvání bot se tak neskutečně psychicky zhroutila a odešla. Nevím. Ale kolikrát si říkám, že by potřebovala odbornou pomoc. Psychiatra, psychologa. Kohokoliv aby jí pomohl. Protože tohle opravdu není normální. Ale je to tím, že je sama. Už přes dvacet let. Dříve prý takový nebývala...

Nevěř ostnatému drátu, byť se stokrát tvářil jak stonek růže.

27. listopadu 2016 v 21:03 | Gabriella
Blíží se prosinec. A já jsem bohužel v devátém ročníku. Bohudík? Musím se začít jistě rozhodovat kam dál. Čemu se chci v životě věnovat a kam začít směřovat. Ano navštívila jsem dny otevřených dveří, ale i tak jsem stále zmatená. NEVÍM. JÁ OPRAVDU NEVÍM CO Z MOŽNÝCH VARIANT VYBRAT. Když si vyberu špatně tak co? Co se stane? Jedna varianta je střední škola podnikatelská, obor grafik pro média kam chodím již rok na přípravky. Výhoda-Je to ve městě kam chodím i na základku, takže je to dost blízko. Nevýhoda- něco mi prostě na té škole nesedí. Další možnost je střední škola s oborem sociální činnost. Jenže ta škola mi nebyla vůbec příjemná, ti učitelé jsou nesympatičtí a navíc je tu jedna důležitá otázka. Jsi si jistá, že by jsi tuto práci zvládla? Nedělá mi problém vyslechnout lidi kolem, pomoci, utěšit. Mám ráda děti, ale nejsem si jistá, že bych tu práci zvládla po psychické stránce. Sama si vše beru a z spousty věcí se hned sesypu, takže tahle varianta trošičku padá. Ta poslední varianta je učňák. Ovšem můj mozek má v hlavě vsugerováno, že když půjdu na učňák skončím špatně a ničeho nedosáhnu. Obor cukrářka, jelikož opravdu ráda peču, s konzumací je to horší. Když už jsem schopná se málem rozbrečet u nákupu jídla.. ALE. Na druhou stranu mě teta neskutečně vyděsila s tím, že mi řekla jednu větu. "Víš, že cukrářsky jsou většinou dost silné?" Ona sama je dříve učila. Takže asi ví o čem mluví. Ale já absolutně netuším. Vůbec. Opravdu mě to děsí. Musím stále myslet na budoucnost.

Bojuj, pak možná zachráníš vadnoucí růže.

14. října 2016 v 19:04 | Gabriella
"Nikdy bych si nemyslela, že si ji přestanu vážit a mít ráda. Že jí přestanu věřit. Ale teď je to skutečnost. Nenávidím jí! Nechápu proč to udělala..." přebírám si myšlenky v hlavě a potichu pláču. Vše to zavinil jeden jediný hloupý škrábanec.

Bydlíme u silnice a jednoho rána (středa, pokud se nemýlím) jsem šla v 7:15 na autobus a kočka za mnou k silnici. Chytnu jí a odnesu jí domů, ale za chvilku je zpět. Tak udělám to samé, ale ona se mi odvděčí velkým škrábancem na horní části ruky. Od kloubu před prostředníkem k zápěstí. Tekla krev a já s kapesníkem na ruce běžela na autobus. Všechno bylo v pořádku. Než jsem si o češtině šla podepsat žákovskou knížku.

It's not like you to say sorry.

29. září 2016 v 15:15 | Gabriella
Ulevit mamce od bolesti, ale jak? Bolí mě ji tak vidět. Je po operaci a včera jsme ji přivezly domů. Braly ji kousek plíce, měla na plicích zánět. Musí ji ta jizva neskutečně bolet. Je to na ní dost vidět. Zůstala jsem s ní dnes doma, abych jí pomohla jak jen to půjde. Mám ji ráda a rozhodně nechci, aby trpěla. Věřím, že to zvládne! Je silná..
Ten týden co byla mamka v nemocnici byl hrozný. Bohužel mě hlídala má babička. Katastrofa. Já s ní žít? Eh..ne, děkuji mnohokrát. Za ten týden jsme se pohádaly asi tak 4-5krát? Z toho dvě hádky byli opravdu veliké. Každá z nás je jiná. Máme jiné názory a zkušenosti. Ano ona je starší, ale to neznamená, že já v ničem pravdu nemám... Dle ní mám jen názory z internetu a to co si přečtu uctívám, jako by to bylo svaté. Tohle vůbec není pravda. Se spoustou věcí co si na netu přečtu nesouhlasím. Ona se v tom, ale vůbec nevyzná a rozhodně netrávím x hodin seděním u počítače a čtením různých článků... Ona se nikdy nezmění.
Proto jsem neskutečně ráda, že jsem mohla na víkend zmizet do knihovny na jednu akci. Knihovnice mě a pár dalších starších děvčat (včetně mých dvou spolužaček) požádala zda bychom nemohly být dobrovolnice. A my to přijaly. Přespání v knihovně bylo na téma Harry Potter. A když přeskočíme, že opravdu nevím jaký úryvek je z jaké knihy tak to bylo moc fajn. První přišlo přiřazení do koleje. Havraspár. Kde jsem byla společně s Tinou ,která náhodou studuje prvák na škole kam se chci také hlásit, Z. (mojí spolužačkou) a dvěma dětma. Dokonce jsem poprvé v životě vyhrála schovku! A to jsem měla opravdu snadnou skrýš...
K večeru jsme se s Tinou přes "nadšení" Rádi vydaly do Billy pro sladké a pro pizzu. Nakonec nás nezabila a s holkami jsme do půl druhé do rána hrály nějakou společenskou hru. Možná se jmenovala Hádej kdo? Ale nejsem si úplně jistá. Druhý den jsme se rozloučily a každý si šel po svém. A samozřejmě vzniklo a milión fotek tak vám jich sem pár dám.

Seznamte se s Toffie

22. srpna 2016 v 13:44 | Gabriella
Ano. Jak se dalo poznat, již podle nadpisu, máme nový přírůstek do naší skromné rodiny. Kočku. Vím, že jsem psala o tom, že bychom chtěly s mamkou psa, ale. Vždy bude nějaké to ale. Ale pes je mnohem náročnější než kočka, např. Já vím, že je pes náročnější. Jenže když se jednou matka rozhodne tak s ní nehne nic. Vážně nic. A to mi sama původně říkala, že by chtěla čivavu, pražského krysaříka anebo nějakého jiného menšího domácího psa. Ale nakonec povolila kočku. Ano, ano už jednu kočku máme, kocoura, abych byla přesná, ale dá se počítat kocour, který se u nás jednou za týden staví, aby dostal žrádlo jako domácí mazlíček? Nevím, a proto jsem zasedla k počítači a prohledala internet, až jsem našla jednu paní, která nabízela koťata. Zavolaly jsme jí a slovo dalo slovo a společně s mamkou a sestřenkou, která u nás stále je a bude společně ještě s jednou sestřenicí, která přijede dneska, už vidím, jak to nepřežiju... , do konce prázdnin. Další den jsme cestou koupily vše potřebné a dorazili ještě s časovou rezervou na místo určené paní.
Nad jménem jsem přemýšlela opravdu dost dlouho. Napadlo mě jich spousta. Jako třeba Maggie. Ale nakonec podle zbarvení koťátka mě napadlo Toffie. No tak trochu i podle těch bombónu... Krom toho, že je roztomilá, hodná a sladká dokáže být i pěkný zmetek. Ale tak pořád je to kotě, hravé kotě. A na to se taky musí brát ohled. Už od mala jsme vždy nějakou kočku doma měli. Ale pokaždé to špatně dopadlo, pokaždé.
Bydlíme u silnice a sami si to určitě dokážete představit, nebo ne? Určitě ano.
Teď si přeju jen jedno. Aby ona nedopadla stejně. Nesmí. Znovu ne, prosím...
...
Je 13:23 a za hodinu touto dobou budeme v autobuse směrem za sestřenkou, která přijede na poslední týden prázdnin k nám. Uteklo to. Až moc. Ale musím přiznat, že tyhle prázdniny jsem si opravdu užila, přestože byli dny, kdy bych nejraději nevylezla z postele. Dny kdy bych se ráda propadla do země či dny kdy jsem byla totálně vyčerpaná. Přesto všechno jsem schopna říct, že jsem na nový školní rok připravena. Já se budu proklína,t až si za měsíc budu tenhle článek číst a uvidím tak tuhle větu. Stoprocentně!

Vítězství je skvělá věc, ale přátelství je ještě lepší.

14. srpna 2016 v 10:28 | Gabriella
Takže, kde bych začala. Píše se čtvrtek, 11/8/2016 a já mám sraz s blogerkou Asu. Ale asi bych začala trochou historie. Narazila jsem na ní přes blogy s anime tématikou, na kterou jsem tehdy opravdu hodně ujížděla. Sama jsem na to téma tehdy nejmenovaný blog i měla. Pamatuji se, že vystřídala opravdu hodně blogů a tím myslím- vážně hodně. Když jsme se psaly ze začátku tak mi přišla taková nesympatická a bum za rok máme sraz. Ano hodně jsem se v ní spletla, je to sympatická malá osůbka. Před rokem jsme si hodně psaly ve skupině ještě společně s Adís, ta přezdívka je strašně divná na výslovnost, Flynnem, Penny a právě Asu. Po půlroce Flynn tak nějak sám odpadnul, přestal s námi komunikovat. Ale tak jeho rozhodnutí, volba, a každý se svým způsobem změní no. Každá z holek byla jinak charakteristická. Nebyli stejné, ale tak nikdo není stejný. Pamatuji se, jak jsme se domlouvaly, že spolu pojedeme na koncert jedné k-pop skupiny do Německa. Nebo Polska? Tak či tak k tomu stejnak nedošlo. Tak jsme se dohodly na srazu v Praze, kde se pořádal sraz fanoušku BTS. Leč bohužel mizerný osud tomu nepřál a já ho musela nakonec zrušit. Ještě jednou promiň. Nakonec, ale přeci blikla žárovička a my se domluvily na srazu v nejmenovaném městě.
Jak den odjezdu, tak den předtím jsem byla neskutečně nervózní, předci jen se s blogerkami nesetkávám každý den a vzhledem k tomu, že s lidmi, které moc neznám neumím mluvit. Spíš plácám jednu blbost přes druhou. Takže, když jsem se ve 4 ráno přemluvila, že bych už mohla vstávat, abych stihla vůbec autobus na autobusové nádraží. Sbalila jsem si jednu z nejdůležitějších věcí, kterou jsem s sebou potřebovala. Dopis. Přemluvila jsem Penny, aby mi poslala dopis pro Asu, a já jí ho předám. K němu jsem přidala dopis i od mé maličkosti. A to jsem jí ten den i předala. A vůbec nevím, jak na to reagovala, už aby ten článek vydala...
V 7 hodin jsem již seděla v autobusu, který mířil směrem na místo našeho srazu. Cestou jsem stihla spoustu věcí, spát, psát si, přečíst knížku i chatovat na fb. Takže jak jde usoudit cesta trvala docela dlouho. Posledních deset minut jsem si začala čím dál tím více uvědomovat a připouštět kam to tedy mířím a všechny možné varianty toho jak to dopadne. Nesedneme si, nepromluví ani jedna z nás nebo to bude úplný horor.

Nalaď svůj života na C-dur tam nemá žádných křížků.

8. srpna 2016 v 13:13 | Gabriella
Tak. Absolutně netuším, kde bych měla začít. Ve středu jsem se šla objednat ke kadeřnici na ostříhání a ono kadeřnictví mělo zavřeno, tak jsem navštívila další dvě s podobnou reakcí. Plno anebo dovolená, takže dobrý no. Skleslá jsem si to šla na autobus, když v tom jsem zahlédla jedno malé zalezlé kadeřnictví. Moje poslední šance. Když jsem tam vešla, obklopila mě menší místnost a probodl mě pohled starší černovlasé paní, která na první pohled moc sympaticky nevypadala. Ale první dojem klame, jak se říká. Nakonec byla moc milá a k mému překvapení mě vzala rovnou. Povyprávěla jsem jí o své představě a ona ji víc jak v mých "snech?" splnila. Děkuju.
V pátek k večeru jsme s mamkou sbalily svých pár švestek a nastoupili do vlaku směr návštěva babičky a dědy. Pozdější cestu autobusem jsem trávila pozorováním pěkného kluka, který vystupoval kupodivu ve stejné vesnici. První plán byl sledovat ho, z jaké části je a pak často chodit okolo. Z toho ale sešlo a to dosti brzy. Agentka 007. Vtípek... Když jsme vystoupili, čekala tam jeho přítelkyně, takže smůla no... Ne stejnak mi to bylo jedno a těšila jsem se kupodivu k babičce a dědovi, které jsem od vánoc neviděla. Nic se tam nezměnilo. Nikdy se tam nic nezměnilo. Děda tam celou dobu proškytal, ale vážně pořád. Škyt, nebylo chvilky, kdy by neškytnul. On děda je po operaci kolene a nesmí se namáhat, ale jednou když jela, babička na nákup šel vykopávat kameny z betonu u příjezdové cesty ke garáži a nějak s sebou seknul a tím pádem se mu blbě teď došlapuje na to zdravé koleno a dle babiččina názoru si zapříčinil i to co se stalo pak. Šel do obývacího pokoje a pevně svíral kliku, babička se ptala co se děje a on divně řekl, že mu půlka těla ochabla a nejde mu ji ovládat. (Doufám, že to z mého popisu chápete..) Prý vypadal hrozně. A od té doby škytá. Babička se šla druhý den zeptat do lékárny, zda nemají něco proti škytání a lékárnice se jí vysmály do obličeje. Z toho usoudila, že to asi nic nebude. (Em to co vám teď popisuji, mi babička vyprávěla, u toho jsem nebyla.) Jen pro upřesnění. V sobotu přijela teta vyzvednout si Kelišovou a Miu, které babička hlídala. Pes a kočka. A společně jsme usoudili, že by si s tím pro jistotu děda měl dojít k lékaři. Nic za to nedá a klidně by to mohl být náběh na mrtvici. A měli jsme pravdu před chvílí teta volala mamce, že to byla slabší mrtvice (nebo infarkt? Nejsem si úplně jistá). Takže děda je teď v nemocnici. Tak snad bude v pořádku... Musí!

Vzhledem k tomu, že Gábi udělala milion fotek, jak jinak, tak vám jich sem pár dám.


|Praha, sestřenky & tábor|

19. července 2016 v 22:41 | Gabriella
První článek spojený s fotkami z prázdnin je tady, ale jsem zvědavá, zda bude i ten druhý. Ale ještě před tím než se rozpovídám, chci podotknout jeden detail. Mohli jste si všimnout, že nějaké mé staré články jsem smazala. Proč? Nechci mít na blogu články, které mi přijdou odfláknuté, odbyté a nesouvislé. Pořád jsem omývala stejné věci dokola, i když to dělám stále. Takže to bude něco jako nový štít? Asi. Jsem zvědavá, jak dlouho mi to vydrží. No tak teď zpět k tématu článku.
Příjezd do Prahy byl vcelku až podivně klidný a začátky tam také. Ovšem pak se to rozjelo. Já si stěžuju, že se s mamkou hádám. Ale oni se hádají pořád. A tím myslím opravdu hodně. Jednou jsme nestihly metro a co? Bum hádka. Jsem zvyklá, že na mě lidé koukají, ale příjemné mi to není. Hádat se kvůli tomu, že musíme čekat 5minut na další metro, až ostatní koukají? Já musím čekat hodinu, pokud se to vůbec rozhodne jet... Sestřenice mi přijdou k tetě až moc chladné. A to si opravdu nezaslouží, ona pro ně dělá první poslední a oni se jí takhle odvděčí? To mi nepřijde zrovna fér. Jak jistě víte, miluju čtení, a proto jsem si nemohla odpustit návštěvu knihovny. A byl to pro mě zážitek. Ano, návštěva knihovny je pro mě zážitek :3 .Tak velkou knihovna, kde mají téměř všechno! Škoda, že taková není u nás. No, půjčila jsem si tam tunu knížek a z toho jedna mě chytla asi nejvíce. Vina od Jonathana Kellermana. Nikdy předtím jsem o něm neslyšela, ale dala jsem mu šanci. Zaujalo mě to, že to je psané z pohledu psychologa (z větší části). A osobitým tématem. Upřímně detektivky moc nemusím, spíše thrillery, ale tato detektivka nezklamala. No něco málo o knize↓

Dávná tajemství se možná dají pohřbít. Ale vina nikoli...
V honosné čtvrti Los Angeles dojde k sérii drastických vražd. Na zahradě soukromého domu je nalezena mrtvola dítěte, kterou tam kdosi pohřbil před šedesáti lety. A krátce poté dělníci při výkopových pracích v nedalekém parku objeví kostru dalšího nemluvněte a opodál se najde zastřelená mladá žena. Na první pohled tři nesouvisející případy. Anebo je mezi nimi přece jen nějaká spojitost? Na to se snaží přijít detektiv Milo Sturgis za pomoci svého přítele, brilantního psychologa Alexe Delawarea. Možná je ale historie tohoto případu tak neuchopitelná a tak děsivá, že na odhalení úplné pravdy tentokrát nebudou Alexovy zkušenosti stačit. Vyšetřovatelé se musí vrátit o šest desetiletí zpátky a pokusit se složit příběh o krásné zdravotní sestře, charismatickém lékaři a novorozenci, kterému nebylo souzeno přežít. Nitky dávných událostí vedou až do světa soudobých celebrit, jimž privilegovanost jejich postavení umožňuje skrýt pod vnějším pozlátkem naprosto cokoli. Třeba i zločin. Zločin, jehož hrůznost se vymyká lidskému chápání.

Že by optimistický článek?

4. července 2016 v 0:01 | Gabriella
Touhle dobou už určitě šlapu někde po Praze, jen jsem zvědavá, jak to tam zvládnu. Chápejte, Prahu mám hrozně ráda. Jenže sestřenky jsou úplně jiné než já, mě si stačí někde kecnout a sedět a oni pořád skáčou, jsou užvaněné a téměř neposedí. Navíc pro člověka co pop poslouchá minimálně to je šok. Minule co u nás byli jenom na víkend jsem měla za tu dobu popu plné zuby :'D stane se no. Je tu taky někdo kdo má rád Melanii? Já si ji v poslední době dost oblíbila.
Jak vám dopadli známky? No u mě je to lepší než jsem čekala. Hrozila mi čtyřka z matematiky, ale nedal mi jí! Za což vám děkuju, Pane učiteli, i když to dost pravděpodobně nečtete. Jinak jsem tedy celkově měla trojku z matematiky, angličtiny a chemie. Což dle mého názoru zase není tak špatné, vzhledem k tomu že tento školní rok nebyl nejlehčí.
Přes tyhle prázdniny jsem se rozhodla udělat trochu větší změnu. Od přírody jsem hnědovláska, i když jako malá jsem byla spíš polo blondýna a pak mi vlasy ztmavly. A já se rozhodla se obarvit. Už hodně, opravdu hodně dlouho jsem toužila po rudé barvě a teď jsem se odhodlala. Změna je život! Tak jsem zvědavá jak to dopadne. Co plánujete na prázdniny vy?

Tmavé záblesky minulosti

26. června 2016 v 21:38 | Gabriella
I'm so tired of being here
Suppressed by all my childish fears
And if you have to leave
I wish that you would just leave
Your presence still lingers here
And it won't leave me alone

These wounds won't seem to heal
This pain is just too real
There's just too much that time cannot erase

Víčka se mi unaveně zavírají a já se je silou vůle snažím nechat otevřené a napsat alespoň tento článek. Cítím se tak strašně slabě, nějak nemám sílu na to ani odpovědět na matčiny šťavnaté poznámky. Víte, slova dokážou bolet. Přestože je to myšleno sarkasticky nebo jen jako pouhý vtip. Dotkne se vás to a usadí se to ve vás. Koluje vám to v hlavě jako hlavní myšlenka, které se nedokážete zbavit. I když je to hloupost vy to tak neberete a trápíte se tím. Prý jsem se hrozně změnila, bývala jsem veselá holka a teď mě vidí věčně zamračenou. Ptá se, zda se něco děje. Ale upřímně, řekněte mi alespoň jednoho člověka, co se za celičký život nezměnil a je pořád stejný? Je logické, že když člověk dospívá tak se mění. Buď k lepšímu, nebo k horšímu. Ale když se mě ona zeptá, zda se něco děje řeknu jí to? Ne. O kom to teď vůbec mluvím? O babičce, jasně mám ji ráda, ale i tak k ní nemám důvěru. Jak mám mít důvěru k osobě, která mě pořád ponižuje a podezřívala mě, že beru drogy nebo kouřím? Divíte se mi, že se jí nesvěřuji? Pořád mi říká, jak jsem důvěřivá a každému na všechno skočím. Prý dopadnu jako mamka, stejně špatně. I kdybych tak dopadla, bude to jenom a jenom můj život. Moje starost a moje věc. Jak hodlám žít je má věc a jí do toho absolutně nic není. Prý máme v rodině smůlu na mužský. Ona na stará kolena zůstala sama. Je to jenom její chyba. Mamka je taky sama a já tak dopadnu taky, prý. Upřímně mamka neměla nikdy lehký život. Ve dvaceti utekla do Německa se svým přítelem, kde nějakou dobu žila. Seznámili se, když dělala pomocnou kuchařku ve věznici. Oba dva její vztahy začali ve věznici. O nějakou dobu se tam seznámila i s mým otcem. Říkala jsem vlastně, že už vím pravdu? Kdo zabil, jednou zabije znovu. Ta slova vyřkla moje babička v ten den. Den kdy jsem se spolužačkami šla do divadla. V ten den to začalo. Měla pravdu, zabil. Ale nebylo, to tak jako v té historce co jsem slýchávala jako malé děcko. Pohádal se s nějakou ženou a tu zabil, nepamatuji se přesně jak, ale to není podstavné. Byl na mol, bylo to nechtěně... Ale i tak to udělal.
Myslím, že tu citlivost, přehnanou citlivost mám po mamce. Pamatuji si na dobu kdy jsem byla menší a mamka měla přítele. Pepik. Hrozné to jméno... První věta, kterou matka řekla, když ho viděla jak jde naproti nám byla "No doufám, že to není on"... Byl, ze začátku působil mile. Vozil nás na večeře do restaurací. S parožím na stěně a vycpanými zvířaty. Ale přestože, pro nás dělal, dost nesedli jsme si. Byla jsem citlivé dítě, citlivá jsem pořád a dítě asi trochu taky, takže když mě často seřval, kvůli blbosti dost jsem si to brala. Mamka se s ním nakonec rozešla a on vyhrožoval, že se vrátí a rozmlátí to tu, strhne mi plakáty ze zdi, které mi tehdy koupil... Stejně je tam už nemám. Tu noc se z toho zhroutila. Vždy taková byla, dost labilní? Nevím přesně jak to říct, ale dost o tom. Jen jsem chtěla říct, jak některá slova bolí a píchnou vás u srdce.
-
Se začátkem prázdnin si musím pokládat otázku "Co bude dál s blogem?" Upřímně nevím. Nehodlám ho pozastavovat, ale ani neslibuji, že přes prázdniny budou články pravidelně. Nebudou. Nezvládala bych to. Hned první týden jedu do Prahy k tetě za sestřenicemi, potom následuje týden na táboře a pak dva a půl týdne na Moravě, kde budu opět se sestřenkami. Po tu dobu možná něco málo přidám, ale určitě toho moc nebude. Absolutně netuším, jak to tam zvládnu. Nechci si na nic ztěžovat, měla bych jim být vděčná, že mi to vůbec nabídli. To jsem, ale oni jsou tak úplně odlišní ode mě. Já jsem tichá uzavřená osoba, oni všude křičí a upozorňují na sebe. Já jsem ráda sama, oni jsou pořád spolu a vtírají se tak neskutečně moc. Mají pořád nějaké aktivity a já většinu času sedím doma někde v koutku zalezlá s tím, že někdy výjimečně někam zajdu. Navíc tam všude bude on. Tetin přítel, který leze mě i sestřenkám na nervy. Oni to trochu přehánějí, ale možná se jím nedivím. Pořád každému skáče do řeči, dělá jako by byl nejchytřejší člověk na planetě a věděl vše. Tetu pořád ponižuje, hlavně na veřejnosti. Nechápu, že si to nechá líbit, podle babičky má růžové brýle. Přitom se pořád hádají, kvůli každé kravině. Jen co jsem byla v prosinci v Praze tak se hned první den chytli, jelikož mu kvůli nám ujela tramvaj a další mu jela až za 10minut. Pochopila bych to, kdyby byl na vesnici, kde to jezdí sotva za hodinu, ale v Praze? No ale to zase opět odbočuji. Jednu věc chci ale tak trochu "slíbit". Chtěla bych ke konci prázdnin vydat článek, kde by byli fotky, historky a poznámky z těchto prázdnin. To je jediná věc, kterou plánuji. Ps: Taky se vám zdá, že tento rok utekl hrozně rychle? (Ano beru to jako školní rok)

Tati, mám tě ráda

20. dubna 2016 v 16:00 | Gabriella
Tati
Abych se přiznala, vůbec nevím jak začít. Dlouho už tento článek plánuji a linkuji si v hlavě, co vše do něj napíšu a když to najednou přijde jak bych byla vygumovaná. Strašně mi chybíš! Uvědomuji si už dlouho, že tohle není v pořádku. Vím někde hloubi uvnitř sebe, že jsem tě jako menší musela hodně potrápit. Jak jsem byla přesvědčena, že tě nechci vidět, nechci s tebou nikdy mluvit a přitom jsem ani nevěděla proč. Měla jsem zkreslení důvody, na které si díkybohu už ani nepamatuji. Byla jsem hloupá, vím to. Ani nevíš, kolikrát jsem probrečela nocí a dnů když jsem si na tebe vzpomněla, když jsem si prohlížela album, kde s tebou mám pár fotek. Nejvíc smutná mi přijde ta na ,které oslavujeme mé první narozeniny. Sedím na stole za ovocným dortem, z prvé strany ty a z levé mamka. Usmíváš se, přestože jsi moc dobře věděl, že nás za pár dní budeš opouštět. Možná si věděl, že to bude zlomový bod ve tvém životě a už se k nám nevrátíš. Nejhorší pro mě to je však ve škole. Když se někdo z učitelů či spolužáků začne bavit na téma rodina. V tu chvilku je mi opravdu do breku, ale vždy jsem se zatím udržela. Dokážu stěží odpovědět pokud se mě někdo na tebe zeptá a pak rychle a nenápadně měním téma. V hlavě mám jen jednu vzpomínku, když jsem byla malinká. Nevím, zda to není jen moje představivost, nebo se to tak skutečně stalo, ale myslím si ,že to tak bylo. Stála jsem s mámou před domem na chodníčku a držela ji za ruku. Ty jsi odjížděl v autě a s úsměvem jsi nám mával na rozloučenou. Upřímně si nedovedu představit, jak hrozné to pro tebe muselo být. Mrzí mě, že si nepamatuji ty doby, kdy jsem za tebou jezdila do věznice. Mrzí mě, že nemám víc vzpomínek s tebou! Jen mi po tobě zbyli obrázky, co jsi mi maloval na tvrdý kartón a následně posílal poštou. Doufám, že se máš teď líp- ať jsi kde jsi. Že se snažíš si užívat života a usmívat se. Ani nevíš, jak ráda bych trávila čas s tebou, ale částečně vím, že by bylo to trapné ticho, které já nemohu vystát. Nevím, možná se i část mého já tě trochu bojí. Předci jen nevím přesné okolnosti té nehody. Nevím, o co jde, ale neodsuzuji tě za to. Každý má dostat druhou šanci a nepromarnit ji. Udělal jsi to, co jsi udělal, ale je to minulost a teď máš čistý štít na nový život.
Ale jednou se odhodlám. Odhodlám k tomu se s tebou znovu setkat, obejmout tě a vyprávět ti něco o mém životě. A pak mi i ty povíš co je u tebe nového, jak se máš a co Denisa. Budeme spolu trávit nějaký ten volný čas a společně zajdeme i na nějaká tvá oblíbená místa. Doufám.

Mám tě ráda tati♥
 
 

Reklama

Rubriky