Na téma

První vzpomínky

2. září 2016 v 18:01 | Gabriella
Byla jsem malinká, bylo mi nanejvýš tak tři. Křečovitě svírám maminčinu ruku v mé. A cítím, jak jejím tělem projíždí záchvěvy a ona potichu pláče. Tak abych si toho nevšimla, ale všimla.
Přesně jsem tu situaci nechápala, ale později když jsem byla starší se vyjasnila. Otec seděl v autě a odjížděl. Tehdy jsem nevěděla kam, a kdy se vrátí. Možná kdybych věděla, že se již nevrátí, ne k nám, tak bych ho nepustila. Zabránila bych mu v odjezdu, ale zase co by zmohlo tříleté dítě, že?
- - - - -
Tehdy jsem potřebovala o polední pauze, kdy jsme spaly na matracích, na toaletu a tak jsem se dovolila paní učitelky ze školky. Kdybych věděla, co přijde tak bych tam nešla, ale šla. Při odchodu mi cestu zatarasil Robin se svými dvěma kamarády a odmítaly mě pustit ven z toalet. Prosila jsem, snažila se proklouznout, ale marně. Přesně se nepamatuji, jak jsem "utekla" nebo se dostala pryč. Ale vím, že ten zážitek může částečně za to, že nevěřím moc mužům. Otec nás opustil a pak tento zážitek, ani jednen z nich na důvěře moc nepřidá, navíc kluci se ke mě nikdy nechovaly nijak pěkně. Měli hloupé řeči a navíc jsem téměř vždy něčím vyčnívala. Vždy jsem proto vůči nim byla odtažitá a sama s nimi málokdy začnu konverzaci, přestože jsem již starší..

Nebuďme jen další kopie v davu!

24. července 2016 v 16:58 | Gabriella

Za tenhle půlrok jsem se dost změnila, dle mého názoru asi nejvíce jak to jen šlo. A proto jsem chtěla za svým dosavadním životem udělat tlustou čáru. Nechci se vracet zpět k tomu, jaká jsem byla, už nikdy. Uvědomila jsem si spoustu věcí a chci být taková, jaká jsem teď. Ovšem, že by nebylo na škodu pár negativním vlastností vymazat, ale tak každý nějaký máme. Nehodlám se měnit zpět k tomu, jaká jsem byla ve školních prostorách, chci být sama sebou a ne osočována společností. Chtěla bych, aby má pravá osobnost vyplula na povrch a zničila ten dosavadní charakter, který vůbec neodpovídal tomu jaká jsem ve skutečnosti. A taky jsem chtěla nějakou změnu, která by byla vidět i na první pohled a ne jenom změny uvnitř mě samotné. A proto (jak jsem již psala) jsem se rozhodla obarvit. Původně jsem měla v plánu zajít ke kadeřníkovi (k tomu chci zajít i tak, ale už jenom k ostříhání), ale nakonec jsem si sama koupila dvě balení rudé barvy v DM (Schwarzkop-Palette) a dneska se rozhodla jít do akce. Upřímně jsem doufala, že to nebude moc výrazné. Spíše takové tmavší s odstínem. Po zdlouhavém mytí barvy a fénování jsem byla výsledkem mile překvapena. Není to zářivé, ale ani ne tak moc tmavé. Rudé či červené vlasy byli vždy mým snem, takže jsem opravdu ráda, že jsem si ho splnila. Jsem barvou nadšena více, než jsem čekala a to je dobře. Na světle je ta barva taková výraznější, ale naopak ve tmě je taková krásně vínová. Jak si můžete u fotek povšimnout :)

TT|Musíš to zažít

10. dubna 2016 v 17:14 | Gabriella
Musím se přiznat. V poslední době jsem si dost oblíbila filmy od Tima Burtona a to hlavně Mrtvou nevěstu. Mají nějaké osobité kouzlo. Ale přejdeme k tématu týdne, které upřímně píšu hlavně proto, že nemám moc co psát. A nějaký článek na téma jsem chtěla vydat už fakt dost dlouho a až teď se naskytla příležitost.
Musíš to zažít, osobně moc nechápu lidi co odsuzují něco co nikdy nezažili, nezkusili nebo někoho za to jak se chová. Ty lidi nevědí co si ten člověk zažil a proč se tak chová tak z jakého důvodu je musí hned odsuzovat? Myslí si, že už jen od pohledu ví jaký ten a ten člověk je uvnitř ,ale to jsou jen ubohé keci. Nevědí, dokud ho sami nepoznají. Kolikrát jsem někoho odsoudila a později, když jsem se s tím člověkem začala bavit jsem zjistila, že je to moc milý a přátelský člověk. Kolikrát jsem slyšela pomluvy a šeptající poznámky ostatních k mému stylu hudby či oblékání. To, že se snažím odlišit nebo , že se mi líbí něco jiného než ostatním je zločin? Sami víte -nebo taky možná ne- ,že jsem člověk co si spíše libuje v metalové, rockové, punkové muzice, ale to neznamená, že si někdy neposlechnu rap, pop nebo i klasiku. Třeba se mi i líbí některé skladby od Bedřicha Smetany nebo Andrea Bocelli. Nebo to, že mám svůj styl oblékání co se někdy i liší od stylu ostatních ze mě dělá špatného člověka? Ale to zase odbočuji od tématu. Každý si v životě zažil něco zlého, hrozného či nepříjemného. Jistě nás ještě spoustu nepříjemných věcí čeká. A určitě toho nebylo a nebude málo. Ale naučilo nás to jedno, že život nám dává do cesty překážky a je jenom na nás zda se rozhodneme překážky přelézt nebo před nimi zůstaneme uvězněni navždycky. Vždy je dobré se o to alespoň pokusit, protože později budete litovat, že jste to nezkusili. Má cenu bojovat za to co chceme ať je to sebevíc těžké.

A proto si važme toho co máme, jelikož nikdy nevíme kdo nás o to může chtít připravit
- Gabriella 2016-

Psycholog

24. března 2016 v 12:16 | Gabriella
Kdo ví, možná i tímhle článkem někoho inspiruji, aby se nebál zajít a nechat si pomoci :)
Jako menší jsem zastávala názoru, že tu jsou pro psychicky nevyrovnané či narušené jedince nebo i dokonce blázny. Nikdy bych si nemyslela, že k psychologovi budu sama chodit. A teď? Jednu moc dobrou psycholožku sama navštěvuji a jsem ráda, že jsem se odhodlala a napsala jí. Uznávám, že jsem se před naším prvním sezením strašně bála toho,že si nesedneme, nebudu jí důvěřovat. Ale ani jedna z mých obav se díky bohu nepotvrdil. Je moc laskavá a hodná a kolikrát se i zasmějeme, což není na škodu. Ovšem přiznávám, že já těžko můžu srovnávat školní psychology s těma klasickýma, jelikož u nikoho z nich jsem doposud nebyla (a doufám, že ani nebudu muset být). Ale jeden názor mám: Hned napoprvé se vám nemusí zdařit najít tu správnou osobu, to ovšem neznamená, že všichni psychologové jsou takový. Hlavní je hledat a nevzdat to! Navíc jsou tu od toho, aby se snažili ulevit lidské duši, a proto bychom se jich neměli bát a považovat je za nepřítele a rozhodně je neházet do jednoho pytle. Jasně netvrdím, že se nenajde i ten, kterému půjde hlavně o peníze a na vás mu záležet nebude, a proto je potřeba hledat. A pokud najdete osobu, které budete důvěřovat svěřte se jí se vším co se vám zdá důležité, využijte ten čas co si vynahradil jen a jen pro vás! Kolikrát jsem i četla články, že na to lidi nemají peníze, platit si psychologa, jelikož si účtují dost velké částky. Před asi tak měsícem, když jsem se odhodlávala napsat psycholožce jsem chatovala na lince bezpečí a tam mi řekli, že psychologa mi může uhradit i moje pojišťovna. Což se mi zdá jako dobré řešení.

I ten nejodvážnější z nás má jen zřídka kdy odvahu k tomu,co vlastně ví.

Proč bychom se měli stydět za slzy?

11. března 2016 v 22:20 | Gabriella

Říkáte si "Teď ne!Prosím jenom ne teď" ,ale přesto cítíte jak se vám slzy derou do očí a vy jen rychle třepotáte víčky jako mrkací panenka.Ale ne vždy se dá slzám zabránit a podle mě by se jim bránit ani nemělo.Je to způsob jak ze sebe všechen ten nával a stres dostat ven, ty pocity a emoce.Jenže když se rozbrečíte na veřejnosti tak si v dnešní době skoro každý člověk pomyslí ..Zase nějaká citlivka co se na sebe snaží upoutat pozornost.. Upřímně kdybych na sebe chtěla upozornit vyběhnu na náměstí s megafonem a začnu tam hulákat na všechny okolo sebe,ale nezačnu brečet.Prostě to na vás v tu chvíli padne a nemůžete si pomoci.
Znám to ,něco takového se mi stalo třeba zrovna dneska.. O vyučovací hodině jsem všechen ten stres nezvládla a už už jsem cítila jak mi po tvářích stékají slzy.Jenže co teď? Jediná osoba,která věděla co se děje byla moje spolužačka.Tak jsem se snažila "nenápadně" uklidnit ,utřít si oči a už nebrečet. A proč jsem brečela? Včera jsem se stavila za babičkou a z ní vypadlo,že byla na kožním a bude muset na operaci.Ptala jsem se na jakou,ale nechtěla mi to prozradit -nestojí o lítost. Slíbila jsem,že to nikomu neřeknu a ona mi to nakonec předci jen řekla "Mám rakovinu.První stádium".Po dlouhý době jsem jí objala a snažila se utěšit. Zamávalo to se mnou,jsem jediná osoba,která to ví. Musí to být hodně těžký,nedovedu si představit jak se cítí.Ale mě v hlavě stále ryje myšlenka,že nechci aby mi odešla.Že ji mám ráda...Chci aby se z toho dostala! Nestyďme se za slzy! Je to projev citlivosti,který značí,že nás něco zevnitř ničí -nechme si pomoci od ostatních ,kteří nám pomoci chtějí.

Korzet ušitý ostatními

15. ledna 2016 v 21:40 | Gabriella
Ráda píšu témata týdne,ale vždy až na poslední chvilku,potřebuji čas na rozmyšlenou,abych neplácala jednu věc přes druhou a nevzniklo obrovské mišmaš.Většinu času ,když na takovýto druh článku narazím tak si to někdy ,ne vždy,přečtu.Ale, abych řekla pravdu takéto články píšu často.
 
 

Reklama