Cesta, kudy křižovatky nevedou

13. dubna 2017 v 20:17 | Gabriella |  Ze života blogerky


Pouštím si hudbu v sluchátkách na plné obrátku a podívám se celá k ušmudlanému vlhkému oknu vlaku. Venku je pochmurno a zima. Jakoby snad počasí mělo vyjadřovat moji náladu uvnitř. I když napovrch působím v pohodě, realita je jiná. Prý nejsem normální. Prý na sebe jen chci upoutat pozornost, ale ve skutečnosti mi vůbec nic není.
Snažím se nepouštět si její řeči k tělu, ale nejde to. Jsem slabá. Jako křehký motýl v právě pochmurném počasí. Je snad to co říká pravda? Opravdu nejsem normální? Co když si za všechno mohu jen já sama. Ano můžeš. Co čekáš? Že tě budou lidi litovat? Všem jsi ukradená! Nikomu na tobě nezáleží slyšíš?! Šeptá mi má mysl od té doby každičký následující den.
Neměly jsme to babičce říkat. Ano to vše co výše popisuji řekla právě ona. Leč si ji nepředstavujete jako hodnou babičku s pohádky co vám napeče koláče a buchty. Pokud nepočítáte přesolené a přemaštěné těstoviny či bramborovou kaši, kterou vy vás dozajista leda tak otrávila aby jste dopadla jako Šípková Růženka bez šťastného konce.
Jenže by se divila, kde celý den s máti jsme. Od doby co mám berle mě vždy po škole vozila domů, a tak jsme jí o tom říci musely. Ano, první reakce byla nijaká, ale pak si své uštěpačné poznámky odpustit nemohla.
Mohla jsem se zbláznit. Nenávidím cesty rychlíkem. Raději pojedu dvojnásobně dlouhou cestu v klidu zalezlá někde v rohu, než sedět vmáčknutá mezi stěnu a nějakého starého pána.


V Praze nasedneme na metro s hned první špatnou zastávkou na opačný směr. Tak se vracíme a v nádraží jedeme směr Zličín. Cestou si uvědomuji, že sice mám přátele za které mohu být jen vděčna a ráda, že je mám, ale uvnitř jsem stejně tak hrozně sama. Pocit prázdnoty mě pohlcuje úplně celou a já se tak hrozně bojím. Každého dalšího nádechu a pohybu. Místo dopředu jdu jen a jen dozadu. Nejsem schopna své tělo ovládat. Pohlcují mě jen myšlenky.
Čím více se blížíme do stanice Stodůlky tím více je mi zima. Ano psychiatrička se nachází ve Stodůlkách, upřímně když mi psycholožka na ni dala kontakt slyšela jsem o nich prvně.
Musím, ale uznat, že to tam je pěkné, tedy jen z jedné strany. Z té druhé už prázdné, smutné. Možná to byl jen můj nepříliš objektivní pohled. Budova, kde měla svoji "kancelář" byla až moc depresivní. V každém patře se nacházeli doktoři. Ano jsou v panelácích.
Přijala nás mladá a milá sekretářka, která se mamky ptala na různé dotazy. Ostatně byly stejné jaké jsem psala tehdy mému předešlému psychiatrovi do dotazníku. Prvně nás vzala do kanceláře obě. Byla ve středním věku. Vlasy krátce sestřihnuté v odstínu špinavé blond až jemně hnědé. Na sobě měla modrý svetřík, myslím. A její kancelář byla ...čistá?
Stěny světle nabarveny -buď bíle nebo bmledě modře. Naproti dveřím hnědý stolek , vlevo od dveří po celé délce stěny okna. A u nich kartotéka, která se nacházela i u sekretářky. V u stolku byla dvě velká dřevěná křesla hnědo-rudé barvy. Měla jsem z ní první pocit nejistý. Byla tou neznámou a já na ní neměla žádný názor, byla jsem z ní nejistá. Požádala mě ať jí svůj problém popíši, ale když jsem se o to pokoušela viděla jsem v periferním vidění jak mamka při každém dalším slovu se napnula a byla ...zklamaná? zničená? Pak mě požádala ať odejdu že si mě pak zavolá.
Nebudu zapírat, že jsem se nesnažila z židle u dveří odposlouchávat, ale stejně jsem v podstatě nic nezaslechla.
Mluvily spolu maximálně tak půl hodinky. A pak máti vyšla s tím, že můžu jít. Z jejího výrazu jsem nic nevyčetla, ale už teď jsem věděla, že oproti ní tak budu podstatně déle. A byla.
Požádala mě ať jí to vše popíši znova. Pocity. To všechno.
Snažila se změnit můj názor na mě samotnou. Řekla jsem jí vše co si o sobě myslím. Veškeré negativní myšlenky.
Ona po mě naopak chtěla pak ty pozitivní. Nevěděla jsem co mám říci. Jediné co mě napadalo bylo ,že mám snad hezké oči? Což ani nebyl můj názor, řekla mi to třídní v den kdy jsem byla na dně a ke konci mě i objala. Ale ano asi jediné co se mi na sobě i líbí jsou právě oči. Jinak nic. Pořád.
"Pravděpodobně umím kreslit."
"Pravděpodobně?"
"Dobře, umím kreslit."
"A dál?"
Víte, ono je těžké pochválit samu sebe za něco co vám jde. Nerada se tím vychloubám a navíc o ničem moc nevím.
Řekla jsem jí jak mě babička téměř každý den ponižuje. Ničí mě její slova.
"Podívej se jakej má zadek"
"Měla by se sebou začít něco dělat..."
"S těmi vlasy vypadáš příšerně"
"Jsi strašně zlá!"
Když takovéto řeči slýcháte pořád začnete jim věřit. A máte je v sobě zafixované. Sama psychiatrička mi to řekla. Je těžké svou mysl přesvědčit o opaku, když tomu uvěřit nechcete.
Dospěly jsme k závěru, že trpím úzkostnou poruchou ke které se váže i místy sociální. Pak problémy s jídlem. Nejsem anorektička. Nejsem bulimička. Kolíbám se mezitím, bojím se jídla, ale konzumuji ho v nadměrném množství. Pláču kvůli němu, ale přesto ho jím. Nenávidím ho, ale nedokážu jíst normálně.
Předepsala mi prášky. Na mírnou úzkost a spánek mám brát Atarax půlhodinky před spaním. A Sentralin Actavis, který mám brát po zkouškách. Tedy dnes bych si ho měla vzít, ale nějak se k tomu nemám. Po Ataraxu je mi ráno hrozně, jsem unavená ještě víc než kdy předtím a jsem hrozně podrážděná a tak se bojím toho Sentralinu.Jeho vedlejší účinky mají být prý i horší...

"Myslím, že dokonalé štěstí může poznat člověk jen tehdy, když poznal největší bolest."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Siginitou | E-mail | Web | 15. dubna 2017 v 13:23 | Reagovat

Moc krásně napsaný, souhlasím s tím. Znám to moc dobře.
Takové věci když člověk slyší tak to v sobě pak ponese, jako jizvu v duši. A to bolí, tak moc to bolí :(

2 Karu | Web | 15. dubna 2017 v 15:11 | Reagovat

...
Dočetla jsem a nějak nemám slov. Moc hezky napsané. Nechápu, jak někdo může člověku něco takového říkat, to snad má babička nějaký problém sama se sebou, že furt reje,ne. :-( Mojí kamarádce říkala takové věci její maminka. Jak je nejhorší na světě. Já bych to asi nedala.:-(

3 Mramorka | Web | 16. dubna 2017 v 17:14 | Reagovat

Tyto problémy si člověk pak nese celý život... a nelze se tomu zdaleka moc zabránit:(

4 stuprum | Web | 17. dubna 2017 v 3:29 | Reagovat

Od toho je život, abys v něm vymýšlela problémy. :)

5 Kerr | Web | 17. dubna 2017 v 13:54 | Reagovat

Zlato, nevím, jak vypadáš vzhledově, ale jsi krásná. Jsi krásná uvnitř a to vím jen z toho, že jsem si přečetla pár tvých článků. Jsi rozumná mladá holka, která to má v hlavě srovnané. Je naprosto jasný, že se nebudeš cítit psychicky dobře, když tě uráží někdo, kdo je ti blízký. Já každý den děkuji bohu za to, jakou rodinu mám. Rozhodně se ale nesmíš nechat ztrhnout, důležitý je fakt si stát za tím, co chceš a v co věříš a ono to půjde:) Když budeš chtít, můžeš mi napsat a můžeme si klidně pokecat. Jsem si jistá, že to zvládneš. Já ti fandím!:)

6 sarah-jance | E-mail | Web | 18. dubna 2017 v 15:27 | Reagovat

I've got nothing to say. :/

7 cincina | Web | 21. dubna 2017 v 19:43 | Reagovat

Tyhle řeči taky někdy slýchávám, že chci na sebe upoutat pozornost a proto dělám to, co dělám. Ale tyhle řeči vůbec neposlouchej, akorát tě to zbytečně deptá. Vlastně s tou náladou tě úplně chápu. Úsměv od ucha k uchu, ale realita je trošku jinde.
Babičku neposlouchej. Někteří starší lidi jsou takoví. Pamatuju si, co mi řekla babička, když jsem si obarvila vlasy nebo cokoliv jiného a vzala jsem to ve srandě. Ale moje babička byla hodná to jo:)
Teda... no a jaký máš nakonec pocit z té psychiatričky. Asi dobrej ne, když jste si popovídaly a určily nějakou diagnózu. Upřímně tě obdivuju, že si tam šla. To já se nedokážu přimět jít k psychologovi, i když vím, že by mi to pomohlo. Smekám před tebou a držím ti palce!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama