Cesta, kudy křižovatky nevedou

13. dubna 2017 v 20:17 | Gabriella |  Ze života blogerky


Pouštím si hudbu v sluchátkách na plné obrátku a podívám se celá k ušmudlanému vlhkému oknu vlaku. Venku je pochmurno a zima. Jakoby snad počasí mělo vyjadřovat moji náladu uvnitř. I když napovrch působím v pohodě, realita je jiná. Prý nejsem normální. Prý na sebe jen chci upoutat pozornost, ale ve skutečnosti mi vůbec nic není.
Snažím se nepouštět si její řeči k tělu, ale nejde to. Jsem slabá. Jako křehký motýl v právě pochmurném počasí. Je snad to co říká pravda? Opravdu nejsem normální? Co když si za všechno mohu jen já sama. Ano můžeš. Co čekáš? Že tě budou lidi litovat? Všem jsi ukradená! Nikomu na tobě nezáleží slyšíš?! Šeptá mi má mysl od té doby každičký následující den.
Neměly jsme to babičce říkat. Ano to vše co výše popisuji řekla právě ona. Leč si ji nepředstavujete jako hodnou babičku s pohádky co vám napeče koláče a buchty. Pokud nepočítáte přesolené a přemaštěné těstoviny či bramborovou kaši, kterou vy vás dozajista leda tak otrávila aby jste dopadla jako Šípková Růženka bez šťastného konce.
Jenže by se divila, kde celý den s máti jsme. Od doby co mám berle mě vždy po škole vozila domů, a tak jsme jí o tom říci musely. Ano, první reakce byla nijaká, ale pak si své uštěpačné poznámky odpustit nemohla.
Mohla jsem se zbláznit. Nenávidím cesty rychlíkem. Raději pojedu dvojnásobně dlouhou cestu v klidu zalezlá někde v rohu, než sedět vmáčknutá mezi stěnu a nějakého starého pána.
 

První pohled klame.

1. dubna 2017 v 16:22 | Gabriella |  Ze života blogerky
Upřímně poslední dobou jsem dost mimo. Nevím co psát krom deníkových článků. Což se mi zase nechce psát pořád.
Dne 31/3/2017 se v knihovně pořádalo přespání s tématem HP a já slíbila jedné knihovnici , že s kamarádkou přijdeme. Kamarádka nakonec byla nemocná a tak jsem tam šla sama. Já se svojí sociální fobií, i když třebaže částečnou. Ze začátku to byl stres, ale po rozdělení kolejí se to zlepšilo. Začala jsem se bavit s naší prefektkou Mrzimoru -Aničkou. Zjistila jsem, že je to strašně příjemný člověk a rozumím si s ní. První přišla hra venku. Hledání lístečků s hádankou na určité místo ve městě a u toho se průběžně na určitá témata fotit. Ze všechno fotek celkem jsem vybrala jen tyto dvě.
Za dvě hodiny jsme se vrátili na večeři a já se usmyslela, že půjdu s Týnou, kterou znám z předešlé akce v knihovně, pro vlastní pizzu. (Nemusím podotýkat, že ze soutěžícíh jsem byla nejstarší...) Ale co se nestane.

To love is to bury.

11. března 2017 v 22:33 | Gabriella |  Ze života blogerky
One makes mistakes, that´s life. But it is never a mistake to have loved.

Kam dál

Reklama